OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nejsem si jist, čím to je, ale alba belgického atmo-stroje plnohodnotně docením vždy až tak s dvouletým odstupem. Ten čas právě nadešel. Jejich pátá řadovka, nazvaná dle již tradičního klíče „Mass V“, zachovává osobitý rukopis, který si tato skvadra vybrousila. Pro ten je typická hlavně hlasová tryzna Colina Van Eeckhouta a jemná mechanika kytar, která si při stavbě aranží uchovává ocelový chlad, ale přesto se dokáže velmi hluboko ponořit do hlubin vašeho vědomí. Hra s dynamikou a vrstvení zvuků tu dosahuje nových dimenzí a kapela zkoumá dosud nedostatečně prošlapané cesty. V mnoha ohledech tu oproti minulému materiálu AMENRA ubírá nohu z plynu. Riffy jsou minimalističtější a v mnohých ohledech se celkový dojem přibližuje levobočku kapely, který nese jméno KINGDOM.
Schéma skladeb není ničím objevným, ale funguje. Tiché pasáže hypnoticky kolébají, aby vás po mnoha repeticích mohl jeden velký nástup sežehnout v jedné velké erupci kytarové lávy. Vše bublá pod hladinou a znenadání přichází spalující katarze. Je to stále stejné, ale přesto to s další a další skladbou funguje a nenudí. AMENRA to prostě umí.
Přesto si dovolím rýpnout. Colin Van Eeckhout mě na koncertech vždy dostával tou energií, kterou měl. Jeho kouzlo, jímž mě už mnohokrát zaklínal na koncertě, přestalo působit přesně ve chvíli, kdy jsem viděl videoklip ke skladbě „A Mon Âme“, kde to prostě vypadá jako pitoreskní divadlo, které mě nejenže nebaví, ale vyloženě se cítím trapně, že na to koukám. Bohužel. To ale nesouvisí s hudbou jako takovou. Ta je stejně jako na předchozích deskách výborná.
8 / 10
De doorn (2021)
Mass VI (2017)
Mass V (2012)
Mass IIII (2008)
Mass III (2006)
Mass II : Sermons (2005)
Mass I: Prayer I - VI (2003)
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.